Stručný text příspěvku
Když řeknu, že moje dětství začalo jakoby na hřbitově, není to úplně přehnaná nadsázka. Táta mi zemřel, když jsem měl dva a půl měsíce. Jemu bylo třicet čtyři roků. Maminka mě v kočárku vozila na hřbitov na procházky…
V následujících čtrnácti letech průběžně zemřelo dalších pět mých nejbližších příbuzných: tatínkův mladší bratr (ve věku 30 let), můj bratranec (18!) a tři z mých prarodičů…
Byl jsi někdy na hřbitově? Co jsi vnímal? Náhrobní kameny, dlouhé úzké chodníky, vysoké stromy, tráva, občas posmutnělí návštěvníci, vzpomínky a možná i jiné emoce a někde hluboko pod tím vším mrtvá těla zesnulých…
Od útlého dětství jsem přemýšlel: „Co by bylo se mnou, kdyby mi umřela i maminka?“ Věděl jsem totiž, že se to může stát komukoli a kdykoli; nejen starým a dlouhodobě nemocným lidem, ale i mladým a zdravým. Moje maminka měla čtyři roky, když jí zemřela její maminka… Od samého začátku pro mě bylo úplně normální, že lidé umírají; kdokoli a kdykoli.
Už v dětství jsem si kladl otázku: A co když zemřu já? Pozdější vysvětlení, že smrtí prostě ustanou chemické procesy a vegetativní funkce v mém organismu, pro mě opravdu nebylo dostačující. Kladl jsem si otázky po smyslu života. Proč jsem tady? Přemýšlel jsem o hodnotách, které s lidmi a taky se mnou, jednou překročí práh smrti.
Byl jsi někdy na hřbitově? Jak ses tam cítil? Zvláštní bezmocnost, beznaděj, smutek… Znamená ten tragický příběh mého dětství, že je ze mě smutný člověk, který si klade otázku, kdo bude další? Nebo který stále očekává svoji vlastní smrt? NE! NE! NE!
Jsem šťastný, že jsem našel odpovědi na své existenciální otázky! Některé odpovědi jsou přirozené, vstoupily do mého života jako určitá zkušenost a následně jako životní moudrost. Ale hlavně mám na mysli nadpřirozené odpovědi, které postupně uzdravily moji duši a daly směr i obsah mému životu. Zármutek a bolest z dětství mě učinily hlubokým a vnitřně bohatým. Naučily mě vážit si lidí; ba dokonce milovat je! A svoji vlastní smrt vůbec neřeším; mám totiž jasno, co se mnou bude. Kdyby na ni došlo, bylo by mi jen líto mých blízkých, kteří by tu zůstali…
Jak tady průběžně naznačuji, fundamentální podstatou těch nadpřirozených odpovědí i nadpřirozené síly pro život, je pro mě osobní přátelství s Ježíšem. Víc o tom mluvím v celé zdejší sekci zvané VERTIKÁLA…
I když není všechno vždycky snadné a bezpečné, dnes se těším ze života do té míry, že můžu svoji hloubku a jistotu rozdávat. Mám toho vnitřního štěstí dost na to, abych mohl lidi chválit, žehnat jim. Jak lidem, kteří procházejí těžkostmi života, tak i těm, kterým se daří dobře.
Byl jsi někdy na hřbitově? Jaké to tam bylo? Mám dojem, že opravdu hlubokou radost ze života můžeme postavit pouze na hodnotách, které máme nejen teď a tady (za ty jsem taky moc vděčný), ale které s námi překročí i práh smrti. Teprve s takovými hodnotami můžeme být opravdu šťastní, naplnění a pokojní. Takové hodnoty jsou k mání pro každého!
(Původně ve stručnější podobě předneseno na setkání ToastMasters Ostrava, v listopadu 2011)
Pavel Vopalecký
(V souvislosti s tímto tématem Tě možná zaujme moje video nazvané Dvě království.)
