Rád přemýšlím o věcech, které není vidět a které přitom významně ovlivňují náš život. Několik roků jsem ve výzkumném ústavu pracoval s radioizotopy. Jejich záření není vidět, ale může identifikovat nebo i způsobit zajímavé věci.
Tak podobně v reálném životě není přímo vidět spoustu dalších věcí. A přece významně ovlivňují náš život.

Od dětství jsem míval zájem o nejrůznější techniku. Když jsem jako malý kluk občas poslouchal rádio, díval jsem se do té krabičky přes ladicí stupnici nebo všelijakými dírkami, jak to tehdejší radiové přijímače umožňovaly, a moc jsem přemýšlel, co tam asi je, že to tak pěkně zpívá a mluví.

Byl to pro mě zvláštní zážitek. Poprvé v životě jsem si v reálu uvědomil, co to znamená snížený barvocit. Ty zelené tečky na béžovém vzorku pro něho celkem přesvědčivě neexistovaly. On je tam prostě neviděl.

„Pavle, kde berete tu energii?“ Tuhle otázku jsem dostal po jedné docela náročné víkendové sérii přednášek. Přiměla mě k přemýšlení a formulaci některých principů….

Už jsi viděl takové ty „trojrozměrné obrázky“?
Na první pohled nic pozoruhodného, jen soustava čar, tvarů a skvrn.
Když se na něj ale správně podíváš, uvidíš prostor, hloubku…

„Až mi Bůh pomůže, možná v něho budu věřit.“ Nějak takto je nastavena většina lidí v naší české společnosti. Ono to ale funguje úplně jinak. I ti, kdo vůbec nebyli vychováni v ničem náboženském, mají šanci prožít úžasné a reálné věci. Vždyť to je o vztahu, nikoli o náboženství…

Jirka mi vyprávěl svoji opakovanou zkušenost z náboženského prostředí, kde sice vnímal pozoruhodnou architekturu a výzdobu, ale současně s tím trpěl poněkud ubíjejícím poselstvím, které tam opakovali. „Padala tam na mě deka“, říkal mi Jirka. Jak to vlastně je? Nebo spíš, jak to má být? Co k tomu říká Bible?

Tenhle výrok docela často slýchám z obou stran. Není těžké vypozorovat, že ho zpravidla vyslovují lidé, kteří prožili zklamání ve vztazích s opačným pohlavím. Opravdu jsou všichni stejní na jedné i na druhé straně? Podobné generalizující výroky slýchám i v jiných oblastech života a obávám se, že jen prozrazují zklamání nebo taky nedostatečnou informovanost…

Vstoupit do řeky a ponořit se – to samo o sobě není až tak těžké. I kdybych se měl ponořit sedmkrát… Náman měl ale velké zábrany to udělat. Silným lidem někdy v poznání či vykonání velkých věcí brání jejich velká pýcha… Jak jsme na tom my?

Byly doby, kdy lidé s Ježíšem komunikovali osobně, tváří v tvář.

„Ten tvůj Ježíš je berlička,“ řekl mi poněkud pohrdavě Jirka.
„Myslíš? Co to znamená, že můj Ježíš je berlička?“

„Jezdím autem a povídám si s Ježíšem…“ „A jak to děláš,“ zeptal se Jirka. „Úplně normálně Mu povídám, o čem přemýšlím, co mám za sebou, co plánuji a tak.“ Zhruba po dvou týdnech Jirka přišel a rozrušeně povídá: „Já jsem to zkoušel.“ „A jak to fungovalo?“ „Musel jsem se ohlédnout, jestli v tom autě někdo nesedí se mnou…“

Džarmila se narodila na Moravě. Po více než sedmdesáti letech se přijela podívat do svého rodiště a byla překvapená, že tak málo rozumí česky. Co stalo?

Příležitostně potkávám zbožné a hodné lidi! A přece oni sami cítí, že jim jejich náboženství přináší moc málo. Není v něm vnitřní naplnění, zmocnění, není v něm osobní vztah s živým Ježíšem. Zde je příběh muže, který ve vztahu s Ježíšem opravdu poznal rozměr navíc…

Jirka poznal lidi, kteří dost nablízko žijí v osobním kontaktu s Ježíšem. Moc se mu mezi nimi líbilo a mělo to na něho pozitivní vliv! Nicméně čím víc se snažil žít ten dobrý život, jaký viděl u svých přátel, tím víc se mu zdálo, že je to nezvládnutelná dřina. Neměl ponětí, že je zatím jen vzdáleným pozorovatelem a většinou vyčerpaným napodobovatelem „vnějších věcí“.

Bylo mi devatenáct. Už rok a půl jsem měl řidičský průkaz, ale neměl jsem moc příležitostí jezdit. Při jedné cestě jsem Karla požádal, abych si mohl zkusit řízení jeho auta. Byl se mnou spokojen, a tak mě nechal řídit, i když už se mnou osobně v autě nebyl. A pak se to stalo…