Příspěvek je přednostně určen k poslechu!
Bylo horké léto. Jako rodina jsme trávili několik dnů na propůjčené chalupě na horách. Vzal jsem to jako „polopracovní čas“ – sice jsem pilně pracoval, ale byl jsem s rodinou mimo město. Posadil jsem se k zahradnímu stolu a nastavil si slunečník. Po pár hodinách jsem si slunečník musel pootočit… A za pár hodin zase. Pak už byl čas oběda. Odpoledne se stín slunečníku nápadně prodlužoval, a pak jsem ho už nepotřeboval, protože sluneční zář přece jen ztrácela svou sílu.
Druhý den ráno jsem si zase pod slunečníkem zapnul počítač a pracoval… Třetí nebo čtvrtý den toho příjemného pobytu na mě padla zvláštní tíseň. Snídaně venku, pootáčení slunečníku, oběd, pootáčení slunečníku, dlouhé stíny a večer. Pak znovu a ještě jednou a pak už pojedeme domů…
Ve své domácí kanceláři si tento koloběh odkrajující život neuvědomuji. Pravidelné pootáčení slunečníku bylo pro mě jakýmsi šťouchnutím.
Dívám se na naše děti a mám dojem, že včera jsem dělal to, co teď dělají ony. Zítra ony budou dělat to, co teď dělám já. Jak ten život využít nejlépe? Čím ho naplnit? Je tu vůbec něco opravdu hodnotného, pro co stojí za to žít?
Své děti mám opravdu moc rád, ale zachování rodu snad není všechno, co tu po mně zůstane! Moji pra-prarodiče sice zachovali náš rod, ale jejich jména mám jen někde napsaná, a to je tak vše. Bude moje pra-potomstvo o mě přemýšlet stejným způsobem? Tak se ubíraly moje myšlenky, když jsem už počtvrté a popáté pootáčel slunečník…
Lidé si stanovují cíle pro tento život. To je moc důležité! Ale nemůžu se smířit s tím, že to všechno prostě skončí a upadne v zapomnění. To by bylo popření samotného života, popření smyslu všeho, co děláme.
Ježíš a celá Bible jednoznačně potvrzuje, že náš život má pokračování i za prahem, kterému říkáme smrt. Kdo žil s Ježíšem před tímto prahem, bude žít s Ježíšem i za tímto prahem. Kdo žil bez Ježíše, bude i nadále bez Ježíše. To však nikomu nepřeji…
Pavel Vopalecký
(Když jde o „práh smrti“, možná Tě zaujme moje video nazvané Dvě království.)
