Příspěvek je přednostně určen k poslechu!
Klasická definice Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj z roku 1987 zní takto: „Udržitelný rozvoj je takový, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo naplnění potřeb generací příštích a aniž by se to dělo na úkor jiných národů.“
Coby tak zvaná „Západní civilizace“ posledních víc než 150 let žijeme způsobem, který je dlouhodobě neudržitelný. Udržitelnost rozvoje, obnovitelné zdroje atd. To všechno většinou vztahujeme na velký rozměr ekologie, průmyslu a hlavně politiky. Míváme pocit, že tohle téma mohou řešit jen „tam ti někde nahoře“.
Čím dál častěji slýchám termín „obnova sil“, a to v individuální rovině. Za jakých okolností začínáme přemýšlet o obnově sil? Většinou když si uvědomíme, že nám síly docházejí… V individuální obnově vidím i potřebu obnovy vztahů… I tedy zjišťujeme, že náš způsob života je dlouhodobě neudržitelný!
Když mi bylo asi 10 roků, dostal jsem od maminky nové kalhoty. Když jsme se s klukama ve škole honili, došlo na nešikovný pád a v nových kalhotách byla docela velká díra.
Došel jsem domů a věděl jsem, že mám asi tak dvě hodiny, než se maminka vrátí z práce. Vytáhl jsem košík s nitěmi, našel nejvhodnější barvu a jal jsem se napravovat svoji chybu. Výsledek mé snahy byl neudržitelný. Díra kolem pravého kolena byla nápadnější než předtím. Musel jsem to mamince přiznat. Byla docela milosrdná, ale nějakou dobu jsem chodil ve svých starších kalhotách. Na těch děravých mi maminka nakreslila čáru těsně nad tou dírou a mým úkolem bylo to roztržené opatrně odstřihnout. Pak z nich udělala kraťasy na léto.
Dívám se na úsilí Západní civilizace o udržitelný rozvoj a připadá mi to, že hledáme nitě správné barvy. Snažíme se to pokažené stvoření trochu zalátat nebo je aspoň už dál moc nezhoršovat. Napravit je totiž nejsme schopni.
Opravdový průšvih ale pozoruji v tom, že svými pokusy o nápravu stvoření snaživě nahrazujeme sblížení se svým Stvořitelem…
Na pokus o nápravu roztržených kalhot jsem měl zhruba dvě hodiny, než přišla maminka z práce. Kolik hodin nebo roků máme, než budeme konfrontováni se svým Stvořitelem – globálně nebo i osobně? Naše roztrhané kalhoty se prostě neutají.
Starozákonní Malachiáš zachycuje slovo Hospodina: „Vraťte se ke mně a vrátím se k vám.“ Stvořitel čeká, až za Ním přijdeme a na rovinu Mu řekneme: „Pokazil jsem tvůj úžasný dar a nemám ho čím napravit. Potřebuji tě. Vstup do mého života. Dej se mi poznat…“ On se chce s námi sblížit, i když jsme si zatím šli svojí cestou!
Ježíš říká: „Já jsem ta Cesta. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Až po sblížení s Ním přijde na řadu otázka: „Co uděláme s tím pokaženým životem nebo stvořením? Jak mi pomůžeš?“ Možná po nás bude chtít, abychom kus toho potrhaného života podle jeho čáry odstřihli. Ale hlavní je to, že můžeme být zase s Ním, s živým Ježíšem…
(Původně předneseno na klientském setkání firmy HM Partners, v prosinci 2011)
