Příspěvek je přednostně určen k poslechu!
V řečnickém klubu, kam rád chodívám, míváme zajímavé cvičení. Říká se mu „Table Topics“ – témata bez přípravy. Když jsem část měl provázet, připravil jsem si sedm kartiček, na něž jsem rozepsal věková období života průměrného člověka. Účastník si z osudí vytáhl kartičku s jednou věkovou skupinou a tu měl v rozsahu 1-2 minuty povzbudit nebo inspirovat.
Na jedné straně téma evidentně zaujalo a sklidilo velmi dobrou odezvu. Na druhé straně z toho vyplynulo, že každý žijeme v podstatě jen svojí vlastní skupinou. Lidi jiného věku moc nemáme jak povzbudit; případně jsme povrchní, což může být až kontraproduktivní.
Na příklad, když si svobodný muž raného středního věku vytáhl úkol inspirovat předškolní dítě, zjevně netušil, co by tak mohl říct nebo udělat.
Zralá dívka si vytáhla věkovou hladinu nad 70 let. Byla sice šikovná v improvizaci, ale povzbuzení pro stařenky či staříky jsem z toho moc necítil. Jakoby nepřipouštěla, že lidi nad 70 let je vůbec možné inspirovat či povzbudit.
Na jedné straně dává smysl, že pokud právě nemáme vlastní malé děti, tak úplně přesně nevíme, jak na ně. Na druhé straně si říkám, že se ochuzujeme o širší rozměr života a sociálních vztahů, pokud s těmi ostatními skupinami nemáme spojení. Ti druzí nám totiž můžou být i obohacením. A my můžeme být obohacením pro ně, což se nám mnohonásobně vrátí!
Náš řečnický klub to měl jako malé cvičení. Nicméně znovu jsem si uvědomil, jak se v naší kultuře díváme na život a na jeho hodnoty – jak jsme zaměření každý sám na sebe… Moc by nás obohatilo, kdybychom více naslouchali, sledovali, případně se doptávali. Pak můžeme vyjádřit pochopení, povzbudit a dokonce i inspirovat – máme-li v sobě aspoň nějakou vnitřní hloubku…
